Ahoj všem… dlouho jsem nic nepsal.
Upřímně řečeno, sám jsem v šoku, jak rychle ten čas utekl. Ani jsem netušil, že zmizím na tak dlouho. Všechno to bylo zároveň banální i nebanální — vydal jsem se na cestu, do džungle. Ano, do opravdové džungle, bez signálu, bez internetu, bez všeho, na co jsme zvyklí.
Ze začátku to bylo jako obvykle: příroda, trochu adrenalinu, nová místa, nové zážitky. Ale pak se stalo něco, co mě úplně vyhodilo z běžného života. Ocitl jsem se u jednoho izolovaného kmene — ano, takového, který žije podle vlastních pravidel, bez kontaktu s okolním světem. A tam jsem potkal ji.
Ani nevím, jak to popsat bez klišé… Byla to dívka z kmene. Mladá, krásná, s jakousi vnitřní silou a jednoduchostí, kterou u nás v civilizaci už dávno nenajdeš. Skoro jsme si nerozuměli slovy — ale, jakoby zázrakem, rozuměli jsme si srdcem.
Tak mezi námi vznikl vztah. Ano, skutečný, blízký.
Neplánoval jsem tam zůstat dlouho, ale každý den s ní mě odpojoval od zbytku světa. Nechyběl mi internet, zprávy ani shon. Prostě jsem žil — s ní, v rytmu přírody, v jejich každodennosti, rituálech, u ohně, v dešti, pod hvězdami.
Neodjel jsem proto, že bych chtěl, ale protože jsem musel. Termíny, závazky, realita se ohlásily. Ale po celou tu dobu jsem nebyl jen „na cestách“. Prožíval jsem něco opravdu důležitého. A ano, teď jsem zpátky. Snažím se vrátit do běžného rytmu — i když uvnitř je už mnoho věcí jinak.
Díky všem, kdo na mě po tu dobu mysleli a čekali.
Ano, žiju. A možná jsem se trochu změnil.